JAK JSEM PŘIČICHLA K JINÉMU SVĚTU

 Před časem jsem se rozhodla, že ze svým životem musím něco udělat. Po dlouhých měsících utápění se v naštvání na celý svět, na lidi okolo, práci, zákazníky, manžela, a poté, co si toto naštvání prokousalo cestu do mé psychiky a následně přerostlo ve zdravotní problémy, jsem si řekla, že takto to už dál nejde.

Několik měsíců opakovaných bolestí zad a přežívání na prášcích, návštěvách rehabilitací, stresování se z života naprd a pocitu, že nic nejde tak, jak by mělo a nic mě nebaví, že doma to dlouhodobě nefunguje, že jsem nespokojená v práci i v soukromí, to vše mě přivedlo k myšlence, že pokud v životě něco nezměním, tak to se mnou nemůže dopadnout dobře. Tělo mi začalo vystavovat stopku a to mě nakoplo k tomu sednout k počítači, zapnout kouzelný Google a prolustrovat okolní města a dědiny, kde se co děje, kdo dělá jaké kurzy, jak si můžu sama pomoci z negativních myšlenek, prostě zrekognoskovala jsem terén a jako zázrakem na mne hned vyskočil meditační kurz v Uherském Brodě. A světe div se, pár metrů od mé práce. 

V tu chvíli jsem si řekla, že to je přesně to, co hledám. Zklidním myšlenky, budu odolnější vůči stresu, třeba mi to pomůže i po zdravotní stránce. A ten fakt, že kurz byl tak blízko, to prostě musí být znamení, no ne?

 

A tak jsem se přihlásila. Tak trochu i ze zvědavosti, jestli jsem vůbec osoba, která se dokáže od světa myšlenkami odpoutat, protože mám pocit, že mi to v hlavě pořád šrotuje, i když se snažím vypnout, tak furt ti červíčci hlodají, myšlenky víří a čučet bezmyšlenkovitě do blba mi prostě moc nejde. Šla jsem tam s tím, že mi to nejspíš ani nepůjde, ale zkusit se má všechno. Navíc ta představa, že tam nebudu jen já, ale spousta cizích elementů okolo, před kterými se mám uvolnit? No nevím... Ale něco mě tam táhlo.

Jaká úleva, když jsem vlezla do dveří a přivítala mne srdečná lektorka Viki, u které jsem hned cítila, že bude moje krevní skupina. Tak nějak ze mne spadlo napětí, že nezapadnu. A osazenstvo, které si kurz objednalo se mnou bylo skvělé. Jako by i vesmír chápal, že toto je odvětví, kde se člověk musí cítit v pohodě, aby se dokázal oprostit od myšlenek a tak se přihlásili lidé, mezi kterými jsme se vážně cítili dobře. Po prvotní dávce teorie, která byla opravdu pecka, ale musela být, aby člověk aspoň trochu tušil, o co jde, jsme přistoupili k praxi. 

No začátky byly krušnější. Několikrát jsem se přistihla, že létám v oblacích, ale jinde, než bych měla být. A tak šup, vrátit se zpět. A zase. A zase. Tak jsem si řekla: "Děvče, ty na to nejsi." Jenže... Pak přišla meditace, kde jsme se podívali do svého srdce, na své malé já a v tu chvíli jsem se psychicky složila. Začala jsem brečet jako želva, slzy mi tekly a nešly zastavit. Uvědomila jsem si, co si dělám, že si sama sobě škodím, že se neopečovávám, že se stavím až na druhé místo a pořád někomu ustupuji a svoje potřeby upozaďuji a že z toho pramení spousta mé frustrace, můj stres, nespokojenost a také ty potlačované emoce mají vliv na mé zdraví. A v tu chvíli mi to došlo. Já jsem nejdůležitější. Když sama sebe nebudu poslouchat, svůj hlas v mém podvědomí, když se stále budu obětovávat, nikdy se nic nezmění a naopak, vše se bude zhoršovat a sebelepší lékař mě nevyléčí.

Vypadá to sobecky? Stavět sebe na první místo? Možná pro Vás ano, ale věřte, že tak to není. Je to elementární věc, kterou musím pro sebe udělat. K čemu budu svému dítěti jako nemocný člověk? Jako někdo, kdo bude nervově v háji?  Čemu tím prospěji? Vždyť i v letadle je v pokynech, že první nasazuješ masku sobě a potom dítěti. Proč? To je přece jasné, ne? Když nejprve nezachráním sebe, nemůžu zachránit své dítě. A tak je to i v normálním životě. To neznamená, že pro nikoho nic dělat nebudu, nebo že budu na někoho házet bobek, ne, o tom to není. Je to o tom, že musím poslouchat, co se mi děje, brát ohledy na to, co si tělo žádá, budovat psychickou pohodu, což znamená někdy i říci ne, když cítím, že potřebuji vypnout, tak prostě vypnu a nepůjdu místo toho řešit problémy jiných.

Bingo! Zdolala jsem první stupeň mého sebepoznání. Uvědomila jsem si, na čem musím pracovat. Jenže tento malý stupínek, byť je naprosto skvělé, k čemu jsem dospěla, mi ukázal, jaká hora se tyčí přede mnou. Mount Everest mého budoucího já. Čeká mne celoživotní práce, postupné krůčky, které budou těžké, protože to bude chtít hodně sebekázně, trpělivosti, občasné přemlouvání se, přesvědčování, že to, co dělám má smysl, i když teď zrovna mám pocit, že se nikam neposouvám, ale musím mít víru, že se vše zlepší a zautomatizuje, jen vydržet. A pro mne asi největší výzva - překonat strach udělat životní změny, které budu muset udělat, abych se vymanila z toho, co mi ubližuje. To bude ta nejhorší vrcholovka při minus padesáti a vichru, který zabíjí. Tak mi držte palce, protože můj mozek mi pořád našeptává, že jednodušší je nic nedělat.