JAK JSEM PŘIČICHLA K JINÉMU SVĚTU

 Před časem jsem se rozhodla, že ze svým životem musím něco udělat. Po dlouhých měsících utápění se v naštvání na celý svět, na lidi okolo, práci, zákazníky, manžela, a poté, co si toto naštvání prokousalo cestu do mé psychiky a následně přerostlo ve zdravotní problémy, jsem si řekla, že takto to už dál nejde.

Několik měsíců opakovaných bolestí zad a přežívání na prášcích, návštěvách rehabilitací, stresování se z života naprd a pocitu, že nic nejde tak, jak by mělo a nic mě nebaví, že doma to dlouhodobě nefunguje, že jsem nespokojená v práci i v soukromí, to vše mě přivedlo k myšlence, že pokud v životě něco nezměním, tak to se mnou nemůže dopadnout dobře. Tělo mi začalo vystavovat stopku a to mě nakoplo k tomu sednout k počítači, zapnout kouzelný Google a prolustrovat okolní města a dědiny, kde se co děje, kdo dělá jaké kurzy, jak si můžu sama pomoci z negativních myšlenek, prostě zrekognoskovala jsem terén a jako zázrakem na mne hned vyskočil meditační kurz v Uherském Brodě. A světe div se, pár metrů od mé práce. 

V tu chvíli jsem si řekla, že to je přesně to, co hledám. Zklidním myšlenky, budu odolnější vůči stresu, třeba mi to pomůže i po zdravotní stránce. A ten fakt, že kurz byl tak blízko, to prostě musí být znamení, no ne?

 

A tak jsem se přihlásila. Tak trochu i ze zvědavosti, jestli jsem vůbec osoba, která se dokáže od světa myšlenkami odpoutat, protože mám pocit, že mi to v hlavě pořád šrotuje, i když se snažím vypnout, tak furt ti červíčci hlodají, myšlenky víří a čučet bezmyšlenkovitě do blba mi prostě moc nejde. Šla jsem tam s tím, že mi to nejspíš ani nepůjde, ale zkusit se má všechno. Navíc ta představa, že tam nebudu jen já, ale spousta cizích elementů okolo, před kterými se mám uvolnit? No nevím... Ale něco mě tam táhlo.

Jaká úleva, když jsem vlezla do dveří a přivítala mne srdečná lektorka Viki, u které jsem hned cítila, že bude moje krevní skupina. Tak nějak ze mne spadlo napětí, že nezapadnu. A osazenstvo, které si kurz objednalo se mnou bylo skvělé. Jako by i vesmír chápal, že toto je odvětví, kde se člověk musí cítit v pohodě, aby se dokázal oprostit od myšlenek a tak se přihlásili lidé, mezi kterými jsme se vážně cítili dobře. Po prvotní dávce teorie, která byla opravdu pecka, ale musela být, aby člověk aspoň trochu tušil, o co jde, jsme přistoupili k praxi. 

No začátky byly krušnější. Několikrát jsem se přistihla, že létám v oblacích, ale jinde, než bych měla být. A tak šup, vrátit se zpět. A zase. A zase. Tak jsem si řekla: "Děvče, ty na to nejsi." Jenže... Pak přišla meditace, kde jsme se podívali do svého srdce, na své malé já a v tu chvíli jsem se psychicky složila. Začala jsem brečet jako želva, slzy mi tekly a nešly zastavit. Uvědomila jsem si, co si dělám, že si sama sobě škodím, že se neopečovávám, že se stavím až na druhé místo a pořád někomu ustupuji a svoje potřeby upozaďuji a že z toho pramení spousta mé frustrace, můj stres, nespokojenost a také ty potlačované emoce mají vliv na mé zdraví. A v tu chvíli mi to došlo. Já jsem nejdůležitější. Když sama sebe nebudu poslouchat, svůj hlas v mém podvědomí, když se stále budu obětovávat, nikdy se nic nezmění a naopak, vše se bude zhoršovat a sebelepší lékař mě nevyléčí.

Vypadá to sobecky? Stavět sebe na první místo? Možná pro Vás ano, ale věřte, že tak to není. Je to elementární věc, kterou musím pro sebe udělat. K čemu budu svému dítěti jako nemocný člověk? Jako někdo, kdo bude nervově v háji?  Čemu tím prospěji? Vždyť i v letadle je v pokynech, že první nasazuješ masku sobě a potom dítěti. Proč? To je přece jasné, ne? Když nejprve nezachráním sebe, nemůžu zachránit své dítě. A tak je to i v normálním životě. To neznamená, že pro nikoho nic dělat nebudu, nebo že budu na někoho házet bobek, ne, o tom to není. Je to o tom, že musím poslouchat, co se mi děje, brát ohledy na to, co si tělo žádá, budovat psychickou pohodu, což znamená někdy i říci ne, když cítím, že potřebuji vypnout, tak prostě vypnu a nepůjdu místo toho řešit problémy jiných.

Bingo! Zdolala jsem první stupeň mého sebepoznání. Uvědomila jsem si, na čem musím pracovat. Jenže tento malý stupínek, byť je naprosto skvělé, k čemu jsem dospěla, mi ukázal, jaká hora se tyčí přede mnou. Mount Everest mého budoucího já. Čeká mne celoživotní práce, postupné krůčky, které budou těžké, protože to bude chtít hodně sebekázně, trpělivosti, občasné přemlouvání se, přesvědčování, že to, co dělám má smysl, i když teď zrovna mám pocit, že se nikam neposouvám, ale musím mít víru, že se vše zlepší a zautomatizuje, jen vydržet. A pro mne asi největší výzva - překonat strach udělat životní změny, které budu muset udělat, abych se vymanila z toho, co mi ubližuje. To bude ta nejhorší vrcholovka při minus padesáti a vichru, který zabíjí. Tak mi držte palce, protože můj mozek mi pořád našeptává, že jednodušší je nic nedělat.

  

MADEIRSKÁ VZPOMÍNKA

    Svého času jsem netušila, že nějaký ostrov Madeira vůbec existuje na mapě světa. Zeměpis jsem přitom celkem ovládala, ve škole jsem milovala soutěže našeho pana učitele, který vždycky hodil do placu šířky a délky a kdo první objevil styčný bod zabodoval i v hodnocení. Přiznám se, patřila jsem k těm nejrychlejším. Jenže, co naplat, Madeira mě nějak minula. Taková škoda.

    Jednou jsem se, tak nějak úplnou náhodou, ocitla na tomto nádherném ostrově na dovolené. Upřímně řečeno, spatřit dokument o 10ti nejnebezpečnějších letištích světa předtím, než jsem odjížděla, asi bych tak klidná nebyla. Proto mě málem odrovnal pohled z okénka při přistávacím manévru. Letíme, letíme, před námi kopec a my stále letíme a kopec je stále blíž. Svírání žaludku, studený pot, třesavka... Trošku přeháním, ale adrenalin stoupal. Když už to vypadalo, že musíme narazit, tak najednou náklon, zatáčka, klesání a už jsme byli na zemi. Docela fofr. A ještě větší fofr zažívaly brzdy, protože krátká dráha na ostrově vyžaduje sednout na ni hned na začátku a brzdit i očima. A odlet je druhý takový adrenalin. Rolujete až na úplný konec dráhy a otáčíte se již s křídlem nad mořem, protože dráha končí vysunutá nad mořem na velkých pilířích a vy potřebujete každý metr na rozjezd a nabrání správné rychlosti pro vzlet. Bez této vymoženosti byste tam asi s Boeingem nesedli a ani neodletěli.

    Velkolepé entrée. 

    Následuje láska na první pohled. Tento ostrov Vás dostane již v prvních minutách. Ne nadarmo se mu říká "Ostrov věčného jara". Všude okolo zeleň a barvy nádherných květů, jejichž vůně Vás obklopuje, cítíte mořský vzduch a příjemný vánek a s tímto základním vjemem vyjdete vstříc dobrodružství.

 

    A že je co objevovat. Madeira je tak trošku exot. 

    Chcete hory? Máte je mít. Nejvyšší vrchol Pico Ruivo má úctyhodných 1862 m. 

    Chcete les? Není problém, dokonce i takový, za který by se nemusel stydět žádný horor. Vavřínový les Fanal je nejrozsáhlejší vavřínový les na světě a některé stromy mají až 600 let. A když tam zavítáte za mlhy... Můžete mít i husí kůži. 

    Chcete holé skály? Vydejte se na východ na Ponta de Sao Lourenco. V létě a na podzim se můžete cítit skoro jako na poušti. 

    Chcete kulturu a památky? Rozhodně nemůžete minout hlavní město Funchal nebo městečko Santana s nádhernými domečky se slámovou střechou, nebo můžete docestovat do Câmara de Lobos, kde se rekreoval také Winston Churchill. 

    Chcete trošku jinou turistiku? Kamkoliv se na ostrově vydáte, nemůžete nepotkat tzv. Levadas. Soustavu zavodňovacích kanálů, které jsou po celém ostrově. Pokud si naplánujete cestu podél nich, čeká Vás na spoustě míst rovněž adrenalin. Rada zkušenějšího: vezměte si baterku.

     Chcete se vypleštit na pláž? Tak toto je asi jediné, co není na každém kroku. Samozřejmě pláže tady jsou, ale vzhledem ke členitosti Madeiry počítejte s horším přístupem. Jsou i vyjímky. Jedna z nejkrásnějších na ostrově je Praia de Machico, nebo Seixal s černým pískem. Super jsou také přírodní vulkanické bazény Porto Moniz.

 

    Madeira je jako chameleon. Najdete zde snad opravdu všechno a byla by škoda ono "všechno" nevidět. A proto velmi doporučuji půjčit si auto a procestovat ji křížem krážem. Rozhodně nebudete litovat.

 

    Je to již mnoho let, co jsem Madeiru navštívila, ale moje láska k ní stále trvá a troufnu si říct, že ji budu milovat až do konce svých dnů. Zamilujte se také.

FRANCIE - ZEMĚ, KDE BYCH CHTĚLA ŽÍT

     Už se Vám někdy stalo, že jste přijeli poprvé ve svém životě do nějaké země a připadali jste si tam jako doma? Mně tento zážitek rozhodně není cizí. A tak jsem začala přemýšlet, čím to je, že člověku je tak nějak hřejivě u srdce někde, kde v životě nebyl a má pocit, že tam je ta "země zaslíbená".

     Měla jsem možnost navštívit Francii několikrát. Již poprvé to byl zážitek, který mě dostal. Všude kolem mne ta neskutečná atmosféra, rozmanité vůně, srdeční lidé, čistota... Ačkoliv mně říkali, že Francouzi jsou neochotní bavit se anglicky, což na jednu stranu chápu, já jsem potkala jen lidi, kteří s tím rozhodně problém neměli.

     To si tak sedím na lavičce u Notre-Dame, pozoruji tu nádheru kolem sebe a úžasem málem otevřu pusu, když si ke mně přisedne postarší milý pán, který zřejmě na první pohled odhadl turistu, což zase nebyl zas až takový problém, a dal se se mnou do řeči. Za čtvrt hodiny, kdy jsem čekala na svého (nyní již bývalého) přítele, jsem se dozvěděla, kde se dá skvěle najíst, co je důležité vidět, jak nejlíp cestovat metrem a ještě jsme si stihli zanotovat, jak je krásně v Praze. Neměla jsem  mapu, abych vypadala ztraceně, nestudovala jsem průvodce, aby měl pocit, že mne musí poučit, prostě jen chtěl, abych se v cizí zemi cítila vítaná. Viděl, že přítel odešel a já zůstala sama a tak mi přišel zkrátit dlouhou chvíli a celou dobu jsem měla pocit, že mluvím se starým známým. To jako fakt jsou Francouzi nepřístupní? Kdo mi řekl takovou hloupost?

     Z dějepisu jsem nikdy nevynikala, kdo by si také pamatoval ty tuny suchopárných čísel, ale historie mne zajímá z pohledu architektury, životního stylu té doby, genia loci, který je všude okolo starých staveb a míst, kde se historie prošla, byť i jen palcem u nohy. A Francie je historií protkaná. Ta moje dušička se chvěla kdekoli, kam jsem vkročila, ať už to byly chrámy, kostely, zahrady, krypty, zámky, hrady, ba i hřbitovy. Určitě znáte ten pocit, kdy se Vám tají dech, když vstoupíte dovnitř nějaké stavby a najednou úžasem oněmíte, zažíváte tu posvátnou úctu vůči starým stavitelům, kteří dokázali nemožné, cítíte, že pokud byste měli ty schopnosti, jako pár vyvolených možná má, že byste se mohli té historie hmatatelně dotknout. To je to, co mne vždycky přiková k zemi a já bych nejraději neodešla. 

     A ta vůně? Jen co jsem vystoupila z autobusu, něco, co nedokáži pojmenovat, mne praštilo přes nos a už se mne to nepustilo, dokud jsem zase neodjela. Jistě, ta profláknutá vůně levandule, řeknete si. Ale tak to není. Nebo lépe řečeno, ano, je to jedna z vůní, která člověka obklopuje, ale je v tom i něco jiného. Něco, co mne láká se vrátit, zase přijet objevovat dosud neobjevené, něco, co připomíná domov.

     Budhisté věří, že člověk se na svět opakovaně vrací. Pokud je na tom zrnko pravdy, musela jsem být v minulém životě Francouz s velkým F. Nebo Francouzka. Protože pro mne je to opravdu, jako bych se vrátila domů. Kéž by někdy napořád.