Už se Vám někdy stalo, že jste přijeli poprvé ve svém životě do nějaké země a připadali jste si tam jako doma? Mně tento zážitek rozhodně není cizí. A tak jsem začala přemýšlet, čím to je, že člověku je tak nějak hřejivě u srdce někde, kde v životě nebyl a má pocit, že tam je ta "země zaslíbená".
Měla jsem možnost navštívit Francii několikrát. Již poprvé to byl zážitek, který mě dostal. Všude kolem mne ta neskutečná atmosféra, rozmanité vůně, srdeční lidé, čistota... Ačkoliv mně říkali, že Francouzi jsou neochotní bavit se anglicky, což na jednu stranu chápu, já jsem potkala jen lidi, kteří s tím rozhodně problém neměli.
To si tak sedím na lavičce u Notre-Dame, pozoruji tu nádheru kolem sebe a úžasem málem otevřu pusu, když si ke mně přisedne postarší milý pán, který zřejmě na první pohled odhadl turistu, což zase nebyl zas až takový problém, a dal se se mnou do řeči. Za čtvrt hodiny, kdy jsem čekala na svého (nyní již bývalého) přítele, jsem se dozvěděla, kde se dá skvěle najíst, co je důležité vidět, jak nejlíp cestovat metrem a ještě jsme si stihli zanotovat, jak je krásně v Praze. Neměla jsem mapu, abych vypadala ztraceně, nestudovala jsem průvodce, aby měl pocit, že mne musí poučit, prostě jen chtěl, abych se v cizí zemi cítila vítaná. Viděl, že přítel odešel a já zůstala sama a tak mi přišel zkrátit dlouhou chvíli a celou dobu jsem měla pocit, že mluvím se starým známým. To jako fakt jsou Francouzi nepřístupní? Kdo mi řekl takovou hloupost?
Z dějepisu jsem nikdy nevynikala, kdo by si také pamatoval ty tuny suchopárných čísel, ale historie mne zajímá z pohledu architektury, životního stylu té doby, genia loci, který je všude okolo starých staveb a míst, kde se historie prošla, byť i jen palcem u nohy. A Francie je historií protkaná. Ta moje dušička se chvěla kdekoli, kam jsem vkročila, ať už to byly chrámy, kostely, zahrady, krypty, zámky, hrady, ba i hřbitovy. Určitě znáte ten pocit, kdy se Vám tají dech, když vstoupíte dovnitř nějaké stavby a najednou úžasem oněmíte, zažíváte tu posvátnou úctu vůči starým stavitelům, kteří dokázali nemožné, cítíte, že pokud byste měli ty schopnosti, jako pár vyvolených možná má, že byste se mohli té historie hmatatelně dotknout. To je to, co mne vždycky přiková k zemi a já bych nejraději neodešla.
A ta vůně? Jen co jsem vystoupila z autobusu, něco, co nedokáži pojmenovat, mne praštilo přes nos a už se mne to nepustilo, dokud jsem zase neodjela. Jistě, ta profláknutá vůně levandule, řeknete si. Ale tak to není. Nebo lépe řečeno, ano, je to jedna z vůní, která člověka obklopuje, ale je v tom i něco jiného. Něco, co mne láká se vrátit, zase přijet objevovat dosud neobjevené, něco, co připomíná domov.
Budhisté věří, že člověk se na svět opakovaně vrací. Pokud je na tom zrnko pravdy, musela jsem být v minulém životě Francouz s velkým F. Nebo Francouzka. Protože pro mne je to opravdu, jako bych se vrátila domů. Kéž by někdy napořád.
